 |
Česká unie dento karate-do |
|
|
Česká unie dento karate-do |
|
|
|
|
|
 |
 |
 |
|
|
Dento Karate-do na SOŠ OOM Brno |
|
Co je to Karate-do? |
Karate-do – “Cesta prázdné ruky” je staré okinawské bojové umění. Důležitým datem pro vývoj Karate-do a Okinawy vůbec byl rok 1609, ve kterém začala okupace Okinawy Japonci (klanem Satsuma). Karate-do a Kobudo se staly jedinými prostředky Okinawanů v boji proti dobře vyzbrojeným a vycvičeným okupantům, Satsuma samurajům. Díky těmto podmínkám se Karate-do vyvinulo ve velmi efektivní bojové umění. Karate-do používá lidské tělo k tomu, aby prostřednictvím technik sebeobrany umožnilo jeho adeptu dosáhnout optimálního psychického a fyzického rozvoje. Cestou hledání lepší techniky rozšiřuje člověk svoje schopnosti ve všech směrech. Hledání vývoje cestou tradičního Karate-do nemá žádných hranic. Karate-do je společně s Ju-Jutsu Kodokan Judo základem profesní sebeobrany vyučované na SOŠ OOM. |
|
Cíl |
Hlavním cílem výuky Karate-do na školách soš oom je prostřednictvím metodiky Dento Karate-do harmonicky rozvíjet a formovat osobnost studentů, pozitivně působit na jejich morálně volní vlastnosti, a tím zlepšovat předpoklady pro jejich vhodné uplatnění ve společnosti. Dílčím cílem je vytvořit u studentů předpoklady pro zvládnutí krizových situací, a to po stránce fyzické, technické a psychické. |
|
Obsah Karate-do |
Technický obsah Karate-do je založen na rozvoji psychické a fyzické kontroly těla, která umožňuje získat schopnost koncentrace celkové tělesné síly. Z technik se ve výuce využívají zejména bloky, údery, seky a kopy v kombinaci s jinými příbuznými pohyby. Další informace: Dělení technik Karate-do a Příručka trenéra - vychází z coach manuálu Hidetaki Nishiyami. |
|
HISTORIE KARATE-DO |
Nejrannější historie Karate-do je odvozována ze starých legend. Obecně panuje názor, že umění, později považované za Karate-do, přinesl do Číny ze západní Indie buddhistický mnich Bodhidharma (čínsky Ta mo, japonsky Daruma) na přelomu 5. a 6. stol. n. l. Bodhidharma se usadil v klášteře Shaolin (klášter „malého lesa“)v provincii Chu-nan u Dengfengu na svaté hoře Sung-shan. Shaolin je považován za místo vzniku starých čínských bojových umění (Kempo, Kung-fu a Chuan-fa) a za kolébku čínského Zen-buddhismu. Bodhidharma, 28. následník Buddhy, údajně přišel do kláštera r. 523 n. l. Vyučoval mnichy zen-buddhismu a gymnastickým bojovým cvičením (Shi-pa Lo-han-sho – 18 rukou z Lo-han). Těchto 18 technik je považováno za základ později vzniklých bojových systémů. Z kláštera se toto bojové umění postupně šířilo do celé Číny a dále až na ostrov Okinawa. Jméno „Okinawa“ znamená doslova „rosa v otevřeném moři“. Tento úzký ostrov leží asi ve středu do délky nataženého řetězce souostroví (Ryu-kyu). Řetězec se skládá ze 140 ostrovů, z nichž je jen 36 stále obydlených. Okinawa, místo vzniku dnešního Karate-do, je hlavním ostrovem souostroví Ryu-kyu v Pacifiku. První kontakty s Čínou začaly během doby dynastie Sui (560-618). V 7. a 8. století se rozmáhá čilý cestovní ruch mezi Japonskem a Okinawou. Mnozí z těchto cestovatelů byli členové japonské válečné kasty (Samurai), buddhističtí putovní kněží obratní v boji a učenci. Přicházeli také čínští mniši a zůstávali na Okinawě. Předpokládá se, že si sem v té době našlo svou cestu Shaolin-Kung-fu (Chuan-fa), stejně jako pak různá bojová umění z Japonska. |
|
|
První zákaz nošení mečů Roku 1479 uchopila moc nová dynastie Sho, byl vydán zákaz nošení mečů pro šlechtice i pro zemědělce. Král nařídil zabavení všech zbraní a nechal je přivézt do svého hradu. Všichni členové okinawské šlechty, společně se svými rodinami, museli žít v tehdejším hlavním městě Shuri. Jako důsledek tohoto odzbrojení vznikly dvě školy sebeobrany. Ta první, známá pod jménem Tode, byla převážně rozvíjena a provozována členy šlechty. Ta druhá, známá jako Ryukyu Kobudo, byla rozvíjena většinou zemědělci a rybáři a užívala jednoduché nástroje jako účinné zbraně. Obě vznikly za přísného utajení. Mnozí historikové vidí podnět k rozvoji a zdokonalování Karate v tomto prvním zákazu zbraní na Okinawě Invaze Satsuma Japonský zájem o Okinawu sahá do 12. století a částečně se zakládá na tom, že první král Okinawy, Shunten, byl japonského původu. Ovšem Japonsko začalo hrát v dějinách Okinawy roli teprve od roku 1451. Od té doby museli Okinawané platit Japoncům a Číňanům daň. Invaze japonského rodu Satsuma v roce 1609 zakončila nezávislost Okinawy. Okinawský král byl zajat a přivezen do Japonska jako rukojmí. Došlo k tvrdému omezení svobod obyvatel, včetně obnovení starého zákazu nošení zbraní. Obyvatelé byli doslova terorizováni. V této době zaznamenala bojová umění enormní rozmach. Různé skupiny Chuan-fa a společenství Tode se tajně setkávaly. Následkem toho se rozvíjel z kombinace mezi Tode a Chuan-fa nový bojový styl, který byl jednoduše nazýván Te (Okinawa-te). Te rozvíjelo smrtelně efektivní metody, které byly použity proti japonským utlačovatelům. Také se začalo zintenzivňovat použití různých nástrojů jako zbraní, a tím došlo i ke značnému rozmachu Kobudo. Po dvou letech od invaze se Okinawa stává definitivně vlastnictvím Satsumů a král se vrací na ostrov, kde je však pod stálou kontrolou. Vláda Satsumů potlačovala rozvoj okinawského bojového umění. Každý Okinawan, který se cvičil v bojových uměních, byl tvrdě potrestán. Bojová umění a jejich mistři zůstávali utajeni a jen blízkým příbuzným se podařilo být vyučováno mistrem. Okinawa-te Okinawa-te je pozdější označení pro okinawské bojové umění (původně Tode nebo Te), které bylo pak ve 20. století přejmenováno na Karate. Celý systém se rozdělil v 17. století na Shorin-ryu (Shuri-te a Tomari-te) a na Shorei-ryu (Naha-te). Toto původní bojové umění se značně lišilo od později vzniklých japonských stylů (Shoto-kan-ryu, Wado-ryu, Shito-ryu, Goju-ryu aj.), bylo čistou metodou sebeobrany v protikladu k dnešnímu sportovnímu Karate . Také tréninkové metody vykazují značné rozdíly mezi Okinawa-te a dnešním soutěžním Karate. Necvičilo se, aby se vyhrávalo, nýbrž aby se přežilo. To předpokládalo, že sám bojový smysl techniky nebyl v pouhém zasažení protivníka, nýbrž mnohem více v působení na vitální body. Protivník útočil s meči nebo jinými nebezpečnými zbraněmi a byl většinou v boji osvědčený válečník (Samuraj). Okinawané měli jen prázdné ruce nebo nástroje užívané k práci. Každá snaha ve cvičení sebeobrany měla tedy za cíl rozvíjet samotné smrtelné techniky (Todome) a na druhé straně nebýt zasažen zbraněmi útočníka, nebo tělo zpevnit tak, že mohlo ve zdraví přestát i silné údery. V sebeobraně není žádný vítěz na druhém místě. Okinawa-te stálo velmi blízko stylům čínského Chuan-fa. Všechny techniky nohou se orientovaly na střední a dolní pásmo (všechny techniky nohou, které nebyly obsaženy v Kata, nejsou původní a byly poprvé rozvíjeny v Japonsku. Jejich smysl slouží soutěžení, v okinawském sebeobranném systému nebyly cvičeny kvůli příliš velkému riziku). V okinawském Karate byly Kata vždy považovány za srdce bojového umění a Makiwara za jeho duši. Hluboké studium Kata dává objasnění vnitřního významu techniky (kontrola dýchání, práce jak jednotlivých svalů, tak i svalových skupin, vitální energie a ducha) a jejich bojového užívání. Makiwara slouží k tomu, aby tato technika byla rozvíjena účinně tím, že učí formovat správné postavení těla, které je podmínkou, pro správné přenesení toku energie (Ki) na cíl. Když jeden z těchto aspektů chybí, stává se bojové umění pouze tělesným cvičením. Začátek vývoje Karate v Japonsku je spjat se jménem Gichin Funakoshi, kterého všichni přívrženci tohoto umění právem pokládají za otce Karate-do. Gichin Funakoshi Narodil se 10. listopadu roku 1868 na Okinawě v královském hlavním městě Shuri. V dětství bydlel u svého dědečka, který byl známý konfuciánský učenec. Už během školní docházky se setkal s mistrem Anko Azato (Yasutsune Azato Peichin) a začal u něho s výukou v Karate-do. V té době cvičil karate tajně, a to vyžadovalo, aby navštěvoval svého učitele v noci. U Azata býval často na návštěvě mistr Itosu.
Funakoshi se stal učitelem na vyšší škole v Naha, kde v roce 1901/1902 vedl demonstraci karate u příležitosti návštěvy japonského školního komisaře, jehož zpráva přiměla ministerstvo kultury k zavedení karate jako součásti učebního plánu na okinawských školách. V následujících letech docházelo k četnějším kontaktům mezi významnými japonskými osobnostmi a okinawským Karate, ve kterém Funakoshi začínal hrát stále významnější roli. V roce 1916 provedl demonstraci Karate v Kyotu a v roce 1921 pro japonského prince Hirohita. Po třiceti letech školní výuky požádal Funakoshi o uvolnění a věnoval se plně bojovým uměním. V roce 1922 byl Funakoshi vybrán okinawskými mistry Shobu Kai (společenství bojových umění), aby představil Karate v Japonsku. Zároveň měl získat úctu okinawskému národu a důstojně jej v cizině zastupovat (Funakoshi byl nejen mistrem bojových umění, ale i mistrem kaligrafie a básnického umění, zběhlý v japonském jazyku a v okinawské a čínské kultuře). Z Japonska se Funakoshi už nikdy nevrátil. Tehdy 53-letý mistr zde věnoval zbytek svého života šíření Krate-do. Jeho začátky v Japonsku byly velmi těžké. Přes den si vydělával příležitostnou prací a večer učil své první žáky. V roce 1924 založil první karate klub při Keio univerzitě a poté následovaly další školy a univerzity. Během krátké doby vzbudil pozornost četných prominentních kruhů japonského Budo, mezi jinými také legendárního Jigoro Kano – zakladatele judo. Celý život spojovalo oba mistry hluboké přátelství. Říká se, že mistr Funakoshi poté, co Kano roku 1938 zemřel, se každé ráno na počest velkého mistra poklonil směrem ke Kodokanu. Modernizační opatření mistra Kana velmi ovlivnila Funakoshiho tradiční pojetí bojových umění. Velmi nadšen byl například stupnicí Danů. Cesta mistra Funakoshi nakonec vedla k založení jím nezamýšleného stylu Shotokan. Shoto znamená v překladu „šumění pinií“. Tímto slovem podepisoval Funakoshi svoje básně a stalo se brzy velmi známé. V Japonsku se označení Shoto používalo pro styl karate, který vyučoval mistr Funakoshi. Funakoshi zemřel 26. dubna 1957. Ke konci života sestavil 20 pravidel studia karate (Shoto Nijukun), k jejichž zachovávání vyzýval. Gichin Funakoshi o vývoji Karate-do "Podle mého názoru jedním vážným problémem, který tísní dnešní Karate-do, je převaha rozdílných škol. Věřím, že to bude mít zhoubný vliv na budoucí vývoj tohoto umění. V současném Karate-do není místo pro rozdílné školy. Vím, že někteří učitelé prohlašují, že vymysleli nové a neobvyklé kata a tak si osobují právo, aby byli nazýváni zakladateli "škol". Slyšel jsem skutečně nazývat mne a mé kolegy školou Shotokan, ale jsem silně proti tomuto pokusu o klasifikaci. Věřím, že všechny tyto "školy" by měly být spojeny do jediné tak, aby se Karate-do mohlo řádně a jednotně vyvíjet." Literatura:
|
|
ETIKA |
Etika je filosofická disciplína, zabývající se mravními jevy – teorie morálky. Je to nauka o mravnosti, o původu a podstatě morálního vědomí a jednání. Řeší základní mravní postoje a problémy lidského života z hlediska svědomí, učí rozlišovat dobro a zlo, mravné a nemravné, čestné a nečestné. Etika je determinovaná časem, místem a sociálním prostředím. To co bylo považováno za etické či neetické před 100 lety nemusí být stejně hodnoceno dnes, stejně tak to, co je u nás zcela normální může být třeba v USA naprosto nepřípustné, i když toto vymezení se vlivem globalizace značně zmírňuje. Tak i členové pouličního gangu svou činnost nepovažují za negativní či neetickou. Etika jedince je úzce provázána s jeho morální odpovědností a tak utváří jeho chování. Obzvláště ve školní výuce úloha etiky roste, poněvadž není cílem vychovávat "dobré rváče", ale harmonicky rozvíjet a formovat osobnost studentů, pozitivně působit na jejich morálně volní vlastnosti a tím zlepšovat předpoklady pro jejich vhodné uplatnění ve společnosti. Gichin Funakoshi (1868 - 1957) svým studentům říkával: "K čemu je Vám silná technika, když nemáte filosofii". Taira Shigesuke (1639 - 1730) v Bushido Shoshinshu (Bushido pro začátečníky, mladé samuraje) píše: "Válečník musí porozumět významu slov dobro a zlo, aby ve svém životě mohl dobro konat a zlu se vyhýbat. Tím nastoupí správnou cestu válečníka. Konání dobra a odvaha by měli být jedněmi z hlavních cílů profesionálního válečníka. V případě že válečník není schopen rozlišovat mezi dobrem a zlem, pak se může kdykoli stát, že bude bojovat za věci, kterou je lépe ignorovat." Pro širší pochopení etiky Karate-do může posloužit citace příběhu Gichina Funakoshi, který popisuje v knize Karate-do má životní cesta. Gichin Funakoshi - Duch Karate-do Nejprve ale musím říci několik slov o rodině mé ženy. Po mnoho let dělali pokusy s rostlinami sladkých brambor, pokoušeli se vypěstovat zdokonalený druh. Mírně prosperovali, ale s návratem císařství Meidži v roce 1868 na ně přišly obtížné časy a přestěhovali se do malé zemědělské vesnice Mawaši, asi dvě a půl míle od Nahy. Otec mé ženy, horlivý stoupenec Strany neústupných, byl poněkud výstřední. Když bylo dobré počasí, pečoval o svá pole, když pršelo, zůstával doma a četl. To bylo vše, co dělal. Má žena ho měla velmi ráda a jednoho svátečního dne odešla brzy s dětmi na pěknou, dlouhou návštěvu. Později odpoledne jsem vyrazil sám do vesnice, protože jsem nesnesl myšlenku, že by manželka a děti šly domů samy ve tmě. Opuštěná cesta do Mawashi vedla hustým borovicovým hájem a v mizejícím odpoledním světle byla dosti tmavá. Docela mne překvapilo, když ze skrytu stromů náhle vyskočili dva muži, aby mi uzavřeli cestu. Jako ostatní rádoby útočníci měli tváře zakryté ručníky. Hned bylo jasné, že zde nejsou proto, aby vytvářeli dobrou náladu. "Hele," volal jeden z nich velmi drzým tónem, nestůj tady jako bys byl hluchoněmý. Víš, co chceme. Mluv! Řekni ,Dobrý večer, pánové` a řekni nám, jaký je hezký den. Neplýtvej časem, maličký, nebo budeš litovat. To ti mohu slíbit! Čím byl zuřivější, tím klidnější jsem se cítil. Mimo jiné mohu říci, že ten, který se mnou hovořil se sevřenými pěstmi, nebyl karatista, a druhý, který nesl těžkou hůl, byl také jasný amatér. "Nespletli jste si mne," odpověděl jsem tiše, "s někým jiným? Určité se jedná o nějaké nedorozumění. Myslím, když to prohovoříme..." "Ach, bud tiše, skrčku!" zavrčel muž s holi. "Co nám neseš?" S tím přistoupili oba trochu blíž, ale necítil jsem se zastrašen. "Zdá se," řekl jsem, "že nakonec s vámi budu muset bojovat, ale upřímně vám radím, abyste nenaléhali. Nemyslím, že děláte moc dobře, protože..." Druhý muž nyní zvedl těžkou hůl, kterou nesl: "... protože," pokračoval jsem rychle, "jestliže bych si nebyl jist výhrou, nebojoval bych. Vím, že je mi souzeno prohrát. Tak proč bojovat? Má to nějaký smysl?" Po těchto slovech se zdálo, že oba poněkud ochladli. "Dobrá," řekl jeden z nich. "Jistě nejsi moc nakloněn boji. Dej nám tedy svoje peníze." "Nemám žádné," odpověděl jsem jim a ukázal prázdné kapsy. "Tak nějaký tabák!" "Nekouřím." Vše, co jsem ve skutečnosti měl, bylo trochu mandžu, koláčů, které jsem nesl obětovat na oltář v domě otce mé ženy. "Zde," řekl jsem mužům , "vezměte si je." "Pouze mandžu!" Jejich tón byl zlehčující. "Dobrá, lepší než nic." Když bral koláče, druhý řekl: "Bude lepší, když půjdeš, skrčku. A bud opatrný, takové cesty, jako je tato, jsou nebezpečné." S tím zmizeli mezi stromy. Několik dní potom jsem byl náhodou s Azatem a Itosu a během rozhovoru jsem jim pochopitelně řekl o příhodě. První, kdo mne ocenil, byl Itosu, který řekl, že jsem se choval nanejvýš slušně a že nyní považuje hodiny strávené mým učením za dobře vyplněné. "Ale," ptal se Azato s úsměvem, "když jsi už neměl více mandžu, co jsi obětoval na oltáři svého tchána?" "Když jsem už neměl nic jiného," odpověděl jsem, "nabídl jsem srdečnou modlitbu." "Ach, dobře, dobře!" volal Azato. "Dobře jsi to provedl! Toto je opravdový duch karate. Snažil jsem se potlačit svou pýchu: Ačkoliv oba mistři nikdy neocenili jedinou katu, kterou jsem prováděl během našich cvičení, ocenili mne nyní a můj trvalý radostný pocit se mísil s pýchou. |
|
ETIKETA KARATE-DO |
Etiketa je nadstavbou etiky, vychází z ní. Etiketa - pravidla společenského chování, soubor společenských zvyklostí, např. vojenská etiketa, ve vyšší společnosti, v diplomatických kruzích, stejně tak v Dojo (místo cesty) v našem případě tělocvična. Etiketa není jen norma platná pro chování v Dojo, ale platí v celém chování a jednání adepta bojových umění. Etická pravidla byla v tradičních školách bojových umění shromážděna v podobě přikázání, která byla pro studenty závazná, mnohdy stvrzovaná podpisem vlastní krví. Tato pravidla byla přesně formulována a přísně dodržována. Motivem byla střídmost a zdrženlivost, úcta ke starším a respekt ke všemu živému.
Dojokun
Uvádí se, že první pravidla pro chování v Karate Dojo sepsal Pechin Sakugawa (1733-1815). Byl jedním z prvních známých mistrů Karate na Okinawě. Tato pravidla mají pravděpodobně kořeny až v učení samotného Boddhidharmy.
Hitotsu. Jinkaku kensei ni tsutomuru koto!
NIJUKUN 20 pravidel sestavených mistrem Gichinem Funakoshi:
Dodržování etikety je základním prostředkem výchovy v Karate-do. Zásady správného chování jsou v Dojo vyžadovány od prvního vstupu. Musí být samozřejmostí, že na trénink (výuku) přichází všichni včas, v čistém bílém kimonu (karate-gi) bez nášivek a potisků. Samozřejmosti je přezouvání, sprchování a další základní hygienické požadavky. Do Dojo (tělocvičny) je zakázáno vstupovat v obuvi, kterou používají studenti venku. Rovněž je zde zakázáno kouřit, jíst, pít slazené a barvené nápoje a jiným způsobem narušovat platný řád. Efektivita výuky závisí zejména na atmosféře, jaká v Dojo panuje. Měla by být přátelská, radostná a přesto soustředěná a pracovní. Je třeba, aby si každý plně uvědomoval, že je povinen k této atmosféře aktivně přispět. Studenti ukázněně plní pokyny učitele (trenéra), nerozptylují se ničím, co s tréninkem nesouvisí. Bez svolení učitele neopouštějí Dojo ani nepřestávají cvičit apod. Je třeba, aby studenti důsledně plnili cíle při každém cvičení, byli skromní a ochotni pomoci méně technicky vyspělým spolužákům. Při zranění či po nemoci se student domluví s učitelem, zda se výuky (tréninku) zúčastní pouze pasivně (na lavičce), nebo pouze omezí některá cvičení. Neúčast na výuce nebo pasivní účast musí studenti denního a dálkového studia nahradit v náhradním termínu aktivní účastí na výuce. CEREMONIÁLY Pohyb v Dojo je spjat s určitými ceremoniály, které jsou založeny na principech vzdání vzájemné úcty. Tato pravidla jsou obdobná jako pravidla která platí v judistických Dojo. Již při vstupu do Dojo provádíme malý pozdrav úklonou (Ritsu-Rei) a to i v případě, že je Dojo prázdné. Dále tento pozdrav používáme při kontaktu se spolužáky nebo učitelem (trenérem). Jako první vždy zdraví nositel nižšího technického stupně. Pozdrav je projevem vzájemné úcty a také formou poděkování za pomoc při studiu cesty. Je výrazem uvědomění si úlohy učitele nebo partnera bez jejichž pomoci není možný další osobní rozvoj. Každá tréninková jednotka začíná nástupem, studenti vytvoří řadu, v případě potřeby více řad. Místa v řadě obsazují studenti dle získaných stupňů technické vyspělosti (STV). První v řadě stojí vždy student s nejvyšším STV. Při nástupu je možno provádět ve stoje malý pozdrav Ritsu-Rei, zpravidla se však tréninková jednotka zahajuje Seiza (klek se sedem na patách) ve které provádíme Mokusó (meditace) a poté dva tzv. velké pozdravy. Těmito pozdravy jsou Shomen ni Rei a Sensei ni Rei. Shomen ni Rei je pozdrav směřovaný ke Kamize (čestné místo), kde je zpravidla umístěn portrét mistra Funakoshi. Sensei ni Rei je pozdrav učiteli. Stejným ceremoniálem se tréninková jednotka či výuková hodina i končí. Etika a etiketa Karate-do, jak píše již mistr Funakoshi, nekončí tím, že opustíme Dojo. Je nutné zásady vhodného chování dodržovat i na veřejnosti. Hovoříme-li o tom, že Karate-do pozitivně formuje osobnost studenta, je nutné aby tyto zásady byly úměrně aplikovány i v praktickém životě. Literatura: |
|
Aktualizováno 18.02.2014 Milan Haška © 2005 |
