TOP list
 

Česká unie dento karate-do
czech Dento Karate-do Union

Dokumenty Témata Odkazy

Domů

 

Gichin Funakoshi

10. 11. 1868 - 26. 4. 1957

Život

Učitelé Historie Prázdné ruce Souhrn

Na ostrovy v jižních mořích dorazilo skvělé umění.

Jmenuje se karate.

K mé velké lítosti toto umění upadá a jeho uchování je nejisté.

Kdo na sebe vezme velkou úlohu, aby ho znovu vybudoval a aby přežilo?

Tuto úlohu převezmu já.

Kdo to udělá, když to neudělám já?

Vzhlížím k modrému nebi…

                                                                       Gichin Funakoshi

 

Pohyb je nehybnost, nehybnost je pohyb.

 

 

10. 11. 1868

Narodil se Gichin Funakoshi, okres Yamakawacho, Shuri, Okinawa

cca 1875

Funakoshi započal studium u mistra Azato

1888

Gichin Funakoshi učitelem na základní škole v Shuri

1891

Gichin Funakoshi učitelem na základní škole v Naha
Trénoval pod vedením více učitelů: Kijunon, Tóonnoe z Hany, Niigaki, Macumura.

1901 nebo 1902

Návštěva školy - Šintaró Ogawa (pozdější státní školní komisař). Jako výsledek Ogawovy zprávy se karate stalo součástí školních osnov na prefekturní střední škole Daiiči a na chlapecké normální škole a následně dalších školách.

1912

V roce 1912 zakotvilo císařské námořní loďstvo pod vedením admirála Dewy v zátoce Čúdžó a tucet členů posádky zůstal týden v noc lehárně prefekturní střední školy Daiiči, aby přihlíželi výcviku a cvičili karate.

1921

V roce 1921 přijel na Okinawu při své cestě do Evropy korunní princ. Kapitán Norikazu Kanna, který velel torpédoborci, na němž se princ plavil, navrhl, aby princ shlédl ukázky karate.
Ukázky byly připraveny a Funakoshi byl poctěn účastí na této akci, která se konala ve velké hale hradu Shuri.

 

Krátce před princovou návštěvou Okinawy Funakoshi opustil práci školního učitele.

Jaro 1922

Ukázka starých japonských umění ve vyšší dívčí obecné škole v Tokiu kde Gichin Funakoshi na základě žádosti oddělení vzdělání okinawské prefektury prezentuje Karate.

1922

Funakoshi vydává svou prbní knihu Rjúkjú Kempó: Karate

1926

Funakoshi vydává knihu Renten Gošin Karatedžucu, jedná se o druhé vydání první knihy Rjúkjú Kempó: Karate

1935

Funakoshi vydává knihu Karatedó Kyóhan

 

 

 

Otázky?

Také ve Vás text Karatedó - Má životní cesta vyvolává různé otázky? Z mého pohledu se jedná o naprosto unikátní publikaci, kde je řečeno o Karate vše a přitom se v ní nedočtete nic o žádné technice. Považuji studium této knihy za nezbytný základ pro opravdové pochopení toho co Karate-do vůbec je. Některé části textu ve mně vyvolávají různé otázky, alespoň na některé z nich bych rád čtenáře našeho webu upozornil. Nejedná se mi o znevážení této publikace (Karatedó - Má životní cesta), ale o přimění čtenáře k analytickému čtení či studiu a případně o pomoc při hledání odpovědí na tyto otázky.

První skupinou otázek jsou místa v textu která se odvolávají na mistra Anko Azato (1827 - 1906) a mistra Anko Itosu (1831 - 1916). Jejich data se v literatuře různí, takže je budeme brát s rezervou.

Funakoshi v části Karate zachraňuje můj život (str. 44) píše:

"Jiný příběh o karate, který bych chtěl uvést, se stal v přístavu v Naze (Pozn. asi 1922, v textu není přímo datováno) v nejdůležitější okinawské prefektuře. Naneštěstí byl přístav tak mělký, že velké lodě nemohly přistávat u mola. Musely kotvit uprostřed přístavu a nastupující pasažéři byli přiváženi na malých lodích. V ten den, kdy jsem opouštěl Okinawu na cestě do Tokia, bylo docela větrno a byly vysoké vlny. Spolu se skupinou ostatních pasažérů jsem nastoupil na malý člun, abych byl převezen k velké osobní lodi jedoucí do národního hlavního města. Když jsme přijeli, moře bylo momentálně klidné a několik cestujících přestoupilo z malého člunu na nástupní můstek vedoucí na palubu větší lodi. Když přišla řada na mne, abych vystoupil z kolísajícího člunu, objevila se náhle veliká vlna, a tak jsem přirozeně počkal, dokud se moře nezdálo opět klidné."

"Jakmile se zklidnilo, dal jsem jednu nohu na můstek, ale v témže okamžiku přišla další ohromná vlna a já se ocitl jednou nohou na můstku, jednou stále na převozním člunu a se dvěma objemnými, těžkými kufry v rukou. Pode mnou bylo temné moře. Aby věci probíhaly ještě hůře, musím přiznat, že ačkoliv jsem ostrovan, nikdy jsem se nenaučil plavat, neboť jsem byl vychován v hradebním městě Šuri a zřídka jsem podnikal výlety k okinawskému pobřeží."

"Jak jsem stál rozkročmo nad vzdouvajícím se mořem, zaslechl jsem, jak na mne posádka větší lodi křičela dolů pokyny, ale ty ke mně jednoduše nepronikly. Bez přemýšlení jsem přehodil kufr, který jsem držel v levé ruce, před pravou a současně jsem hodil těžší zavazadlo pravou rukou na můstek. Tato setrvačnost mne přenesla bezpečně na nástupní můstek. Kdybych zaváhal ještě o chvíli déle, určitě bych spadl do moře a snad bych se i utopil. I kdybych byl zachráněn, dosyta bych se napil slané vody. Když jsem vystupoval po můstku, mumlal jsem slova díků karatedó, že jsem o vlas unikl utonutí."

"Několik let poté při opětné návštěvě Okinawy jsem samozřejmě šel složit poklonu mistru Azato. "Vítej zpátky!" volal "Ale opravdu! Jak jsme byli onoho dne vyděšeni!" Přišel se svou rodinou na molo, aby mne vyprovodil a nyní mi vyprávěl, jak byli vyděšeni při pomyšlení na to, co se mi mohlo stát. "Jak jsme obdivovali tvoji rychlost a dovednost," dodal. "A jak se nám ulevilo!"

Funakoshi v části Těžké dny (str. 46) píše:

"Takže jsem opět odložil svůj odjezd a začal jsem dávat lekce členům malířské skupiny zvané Topolový klub Tabata, jehož byl Kosugi prezidentem. Po nějakém počtu lekcí mě náhle napadlo, že pokud chci vidět karatedó zpřístupněné všem lidem Japonska, jsem pro to vhodným člověkem a Tokio je místem, kde je třeba začít. Napsal jsem (1922) proto Azatovi a Itosovi a nastínil jsem jim svou ideu. Oba mistři odpověděli povzbudivými dopisy, v nichž mne současně varovali, že mi nastávají těžké časy."

Funakoshi v části Moje první kniha (str. 49) píše:

"Zanedlouho poté, co jsem přišel do Tokia, mě malíř Hóan Kosugi přiměl k napsání příručky o karatedó. Nebyla to žádná lehká úloha, jak jsem již dříve poznal, protože neexistoval žádný písemný materiál ani v Tokiu a zvláště ne na Okinawě. Tak jsem začal psát (1922) mistrům Azatoovi a Isotuovi, stejně jako dalším přátelům a kolegům na Okinawě a žádal jsem je, aby mi posílali všechny informace a myšlenky o umění karatedó. Ale samozřejmě, když došlo k psaní knihy, musel jsem se úplně spolehnout na svou vlastní osobní zkušenost z doby, kdy jsem trénoval a cvičil toto umění na Okinawě."

Literatura:
Funakoshi, Gichin. KARATEDÓ. Má životní cesta. Praha: Naše vojsko, 1994, 75 s. ISBN 80-206-0176-7

Aktualizováno  22.12.2009    Milan Haška © 2005